Umění odpustit člověku nebo umění nechat věci zkrátka být je tím rozhodně nejnáročnějším v cestě za osobním mírem a štěstím. Nejnáročnější proto, že většinou k tomu, abysme v nich vynikali, si musíme projít spoustou psychické bolesti. V konečném důsledku to ale má smysl, věřte mi! Dokonce je to i nezbytné pro naše duševní a emocionální zdraví…
Co to vlastně odpuštění je?
Definice slova odpuštění by mohla být asi ponechání hněvu a myšlenek na pomstu v důsledku skutečného nebo vnímaného přestupku, zranění nebo protiprávního jednání vůči vaší osobě. Dlouhé? Ano, ale velice výstižné!
Musíte si ovšem dát pozor na limity, jenž tuto psychologii formují. Odpuštění totiž neznamená popření odpovědnosti za ublížení a v žádném případě to neznamená ani minimalizaci či dokonce ospravedlní činu. Ochota někomu odpustit, aniž by se za to, co způsobil, omluvil nebo čin vysvětlil – o tom je odpuštění. Umění věci plynout pak svévolně navazuje. Pokud totiž takto odpuštěnou věc umíte zkrátka přejít, dosáhnete opravdové magie, kterou tato psychologie skrývá.
Pohled povolaného
Abych tento článek doplnil i o pohled člověka v tomto vzdělaném, připojím krátkou citaci od Roberta Enrighta. Jde o autora a průkopníka vědecké studie o umění odpuštění. Podle něj jde o proces odhalování a následného vypouštění hněvu, čímž v sobě obnovujeme naději a pokračujeme nezištně v naší cestě životem. Ostatně napsal následující:
Lidé, kteří poznali, že s nimi bylo zacházeno nespravedlivě, odpouštějí, když se plánovaně vzdají své nenávisti a agresivních reakcí (byť na ně mají právo) a snaží se reagovat na činitele této potíže na základě pravidel slušného chování. To může obsahovat soucit, velkorysost nebo mravní lásku (na kterou rozhodně nemá špatná osoba v té chvíli právo).
Jinými slovy, byť samozřejmě v těchto situacích máme právo vylít si na druhé osobě zlost, máme schopnost to i neudělat. Proč? Když totiž hned nevybouchneme, vzdáme se role oběti a současně i kontroly a moci, kterou by nad námi pachatel v případě okamžité přestože spravedlivé reakce získal.
Jak vybudovat umění odpuštění?
- Začněte pohledem na to, co vás zranilo nebo urazilo. Zkuste zapátrat i v minulosti. Zamyslete se nad tím, o jakou situaci šlo a jaký vliv měla vaše reakce. První dovedností při cestě za odpuštěním je rozhodně umění formulace a uvědomění si toho, co bylo pro danou situaci nepřiměřené.
- Zamyslete se do detailů nad problémem. Jak vypadá z širšího pohledu? Pokuste se porozumět druhé osobě. Byl čin úmyslný nebo šlo jen o omyl? Možná člověk nemohl vědět, že se vás dotkne nebo trpěl už on sám na něčem jiném.
- Vzpomínejte i na emoce. Stejně jako uznání události a důvodech pro ni je důležité i umět uznat hněv nebo flustraci a mnoho dalších emocí, jenž v tu dobu vyvěraly.
- Finální zavázání se k uvolnění a pokračování v životě je tím nejdůležitějším. Nejprve si musíte uvědomit, že odpuštění je prospěchem hlavně pro vás a nikoli pro viníka, byť by se to tak mohlo zdát. Dejte si na rozhodnutí i trochu času. Může to být často hodně těžké a pravděpodobně to v prvních dnech zabere i několik dní. Čím dřív se ale přes problém přenesete a uvědomíte si, že zpět to nikdo nevrátí, tím dřív se motivujete do toho se zase pohybovat v životě vpřed.
Odpustíte nebo vybouchnete? Co je pro vás častější reakce? Dejte nám vědět v komentáři!
