Podnikatel kontra zaměstnanec

Jaký je hlavní rozdíl, podle kterého můžeme takřka přesně určit, jestli má jedinec sklony spíše k podnikání nebo k práci v zaměstnání? Tato otázka se mi v hlavě otáčela tak dlouho, až jsem se rozhodl ji odprezentovat formou článku. Chci totiž zjistit, jak moc “jiní” musíte být, abyste začali místo systémem privilegovaného zaměstnání rozjíždět vlastní byznys. 

Začněme statisticky. Podle posledního průzkumu v Česku podniká 2048592 lidí. Důležité je ale podotknout, že asi 100 000 z tohoto čísla tvoří cizinci. I tak nám ale zůstávají skoro celé dva miliony majitelů firem nebo živnostníků. Samozřejmě, že se na počtu podnikatelů v minulosti vyřádilo EET, kvůli kterému prokazatelně číslo kleslo, stále je ale poměrně vysoké. Dokonce tak, že mě v pozitivním smyslu slova překvapilo…

Teď už ale zpět k záměru článku. Ještě než se pustíme do srovnávání v přehledných bodech, chtěl bych nejprve trošku upřesnit pojmy, se kterými budu pracovat. Vzhledem k tomu, že tímto článkem budu hovořit vždy za opravdu velké skupiny lidí, není moc praktické snažit se vytypovávat přesné rysy podnikatele nebo zaměstnance. V mnoha ohledech se totiž mohou lišit v závislosti na člověku. Co ale bývá v tomto smyslu často podobné je přesvědčení, tedy mindset jedince. Ten totiž často jde vystihnout mnohem lépe a proto mi jakožto dobrý sluha dnes poslouží. Srovnávat tedy nebudeme přímo podnikatele ze zaměstnancem, nýbrž pracovníka s přesvědčením podnikatele a pracovníka s přesvědčením zaměstnance.

Pokud hledáte ještě nějaké další praktické důvody předcházejícího odstavce, dovolte mi je ihned přinést. Podnikatel totiž vždy nemusí být samostatný člověk na vrcholu nějaké firmy. Dost často totiž i lidé s podnikatelskými sklony bývají zaměstnanci. Tedy alespoň co se právního hlediska týče. Co to znamená? Nezáleží úplně na statutu, ale spíš na přesvědčení. V češtině bohužel nemáme slovo, které by prezentovalo přesně a pochopitelně zaměstnance s podnikatelským přesvědčením. Proto je pro účel tohoto článku zařadím pod podnikatele.

• Zaměstnanci přemýšlí, ale nikdy nezačnou. Podnikatelé začnou “bez rozmyslu”.

Zaměstnanci vidí svoji budoucnost poměrně jasně a umí si ji naplánovat. Výrazně u nich ale pozorujeme snahu dotáhnout dovednosti k dokonalosti. Toho chtějí dosáhnout ještě předtím, než začnou s čímkoli pracovat. Tím pádem ztrácí čas mudrcováním nad svými slabými stránkami. Podnikatelé na to jdou jinak. Velmi často totiž umí alespoň trošku z každého oboru a to jim bohatě stačí. Byť v malém tak začnou budovat svůj sen.

• Zaměstnanec čeká na pravý čas. Podnikatel neřeší, kdy přijde.

Z prvního osobnostního rysu vyplývá i tento. Velká většina lidí s přesvědčením zaměstnance čeká na pravou chvíli, kdy začít. Na druhou stranu, podnikatelé si uvědomují, že tato chvíle nikdy nemusí nastat a tak začnou ve chvíli, kdy to jen jde. Důležité je v tomto ohledu zmínit, že to neznamená start naslepo bez plánu.

• Zaměstnanec sní o plánech. Podnikatel plánuje své sny.

Dalším osobnostním rozdílem je přístup ke snům. Zatímco zaměstnanec často má svůj perfektní život vysněný v každém detailu, ani postupně se k němu moc nepřibližuje. Chtěl by narušit stereotyp, ale chybí akce. Podnikatel to vidí v tomto ohledu trochu jinak. Sny proměňuje v realitu a postupuje po pomyslných schodech, díky kterým si jednoho dne splní i ty největší.

• Zaměstnanec věří, že peníze jsou všechno. Podnikatel zas, že čas je tím nejdůležitějším.

Vskutku obrovský rozdíl je i v přístupu k penězům. Zaměstnanec vyžaduje vždy za svoji práci peníze a pracovat zdarma mu nevoní. Podnikatel ale ví, že čas jsou peníze. Díky tomu tak i ve svém okolí často najdete podnikatele pracující i několik měsíců bez jakéhokoli profitu. Věří svému projektu totiž často natolik, že jsou schopni pro něj obětovat hlavně svůj čas. Nepříznivé výsledky je ze začátku nerozhodí.

• Zaměstnanec má blíže k tomu stát se pesimistou.

Stereotyp a každý den opakující se stejná práce dost často může u zaměstnance znamenat ztrátu původního zápalu a vůbec chuti do práce chodit. To se pak může negativně projevovat i v soukromém životě. Podnikatel to také nemá jednoduché a i on si často musí projít trnitou cestou. Ve výsledku však buduje své živobytí na tom, co miluje. Přesto tedy, že nemusí být zrovna v tuto chvíli nejšťastnějším mužem na planetě, jednou se k tomu dopracuje.

• Zaměstnanci si nejsou jisti svou svobodou. Podnikatelé sami sebe osvobozují od svých nejistot.

Kdo by nechtěl žít život naplno a podle vlastních pravidel? Zaměstnanci o tom samozřejmě sní. Ale poměrně se uzavírají v domněnce, že by to mohlo vést do nejistoty v budoucnosti. Naopak podnikatelé jdou do risku. Opět podotýkám, že do plánovaného risku. Ví totiž, jak moc si mohou dovolit riskovat a dokáží poměrně odhadnout i přínos jejich rozhodnutí. To vše s přihlédnutím k neodmyslitelným rizikům.

• Zaměstnanci pracují tvrdě, podnikatelé chytře.

Asi nejznámější a nejpřesnější osobnostní rys, jenž dokonale vystihuje obě strany a setkáme se s ním ve spoustě knih. Zaměstnanec je vždy přesvědčen, že čím víc práce odvede nebo čím víc času v práci stráví, tím poroste i jeho plat. Zní to logicky a dost často to i funguje. Kde je problém? Takto vytížené osoby dost často nejsou ve svém životě moc šťastní a nemají moc volného času. Ani nemluvím o případných nemocech, které z přepracování vznikají. Podnikatelé také pracují hodně, o tom žádná. Každopádně disponují uměním promyslet si práci a naplánovat tak, aby se nezbláznili. Dost často tak najímají další lidi, kteří jim dopomohou úkoly splnit dříve a mnohdy i kvalitněji. Nevidí tak progres v tom, že začnou pracovat více. Nechávají za sebe pracovat peníze a svůj čas tráví přesně tak, jak si přejí.

• Zaměstnanec se celý život snaží zapadnout. Podnikatel si vytváří své.

V tomto rysu zase krásně prezentuji společnost. Spousta lidí, především těch s předpoklady stát se zaměstnanci totiž celý život míří cestou za určitým zaměstnáním, respektive pozicí. Chtějí být manažery apod. To rozhodně nelze apriori brát za špatné. Takový lidé jsou rozhodně třeba k tomu, aby systém fungovat. Podnikatelé ale své cíle přesto nestaví na nějaké dané pozici. Chtějí si vytvořit pozici vlastní. Takové vysněné povolání, které mnohdy ani neexistuje a jediná možnost jak se o něm dozvědět je vyslechnout sny nějakého takto smýšlejícího člověka.

• Zaměstnanec viní ostatní. Podnikatel se zaměřuje na opravování sama sebe.

Další rozdíl najdeme i ve sféře osobního růstu. Zaměstnanci totiž dost často viní své okolí ze všeho pro ně negativního. “Stane se chyba a může za to on, já jsem nevinný…” Ještě řekněte, že jste to nikdy neslyšeli. Podnikatel v tomto ohledu samozřejmě také nemusí být úplný svatoušek. Každopádně je si schopen uvědomit své vlastní chyby a ty následně opravit. Ne každý je může přiznat nahlas, ale alespoň v hlavě je schopen si je probrat přijít s řešením. Ostatně právě chyby a jejich řešení pro něj znamenají zkušenost, která jej posune dál jak v kariérním, tak v soukromém životě.

• Zaměstnanec se snaží vyhnout selhání, cítí, že znamená konec. Podnikatel ho umí přejít.

Poslední rys vychází poměrně z toho předchozího. Jde o selhání. Prakticky každý zaměstnanec cítí, že pokud by vážně selhal, znamenalo by to konec. Myslím samozřejmě v rovině kariérní. Podnikatel samozřejmě také nechce. Ale případné selhání bere jako nezbytné k růstu a je schopen jej přejít. Každým jedním takovým selháním se navíc stává silnější a odolnější do budoucna. Což je ostatně i jeho vize.

Tak co? Poznali jste se alespoň v některých těchto osobnostních rysech? Zkuste se vrátit a ještě rychle zjistit, ke komu spíše patříte. Zopakuji možnosti:

• Pracovník s přesvědčením zaměstnance
• Pracovník s podnikatelským přesvědčením

Pokud Vás aktuálně napadá ještě nějaký rozdíl mezi zaměstnanci a podnikateli, rozhodně ho nezapomeňte zmínit v komentáři.