Honí se vám občas hlavou, do jaké míry říct pravdu? Nebo třeba, zda vůbec pravdě nasloucháte? Pochyby jsou postavené na důvěře. Jenže někdy právě důvěra umí dokonale zamíchat kartami. Upřímnost ze světa vyprchává. Brát to jako negativum? Tak jednoduché to není…
Mezi námi chodí řada jasně neupřímných lidí. Lidí, kteří byť na vás mají přímý názor, neřeknou vám nic. Konstruktivní kritika je také pasé. Zkrátka ticho po pěšině. Úplným opakem jsou pak lidé upřímní, řekněme až příliš upřímní. Takový ten příliš sladký bonbon, který lze jen stěží cumlat dlouho. Řeknou vše na místě a do očí, nemají ostych. Dost často ani nevnímají situaci člověka, kterého přišli s dobrým úmyslem seznámit s pravdou. Víte, co je na tom ale asi největší paradox? Přílišná upřímnost se dnes servíruje jakožto vzor života… To je silná káva, no ne?
Co je moc, to je příliš…
Víte, doba, ve které žijeme, může být pro mnoho lidí stresující. Nemyslím teď třeba co se práce týče. Myslím, co se týče upřímnosti a víry v ní. Víry v to, že se vždy dostanou k pravdě. Proč? Reálně jsme každý den zastíněni lží. Na vině nemusí být jen média. Lžou nám reklamy na jinak nefunkční vysavače a lžeme si i my samotní. Není to jednoduché slyšet, že ano. Možná právě proto, že to v sobě skrývá hrstku pravdy. Upřímnost je totiž fajn, ale ne ta přehnaná. Musíme si uvědomit, že žijeme v době, kdy nám je vše dokreslováno lží…
Za každou pravdou se schovává lež…
Jak je to s pravdou? S pravdou se šetří, možná proto, aby zbyla
Je flekatá jak dalmatin, je černobílá
chudák holka, s dechem nestačí
– Kabát, “Kdoví jestli” –
Spousta lidí prezentuje špatnou pravdu se špetkou lži. Jakto? Pro svět je to přijatelnější. Horší moment nastává, jeli takto prezentována i pravda dobrá. Dokreslovat lží nemusíme. Spíš naopak. Hlavní myšlenkou tohoto článku je probudit ve vás empatii. Nechci, abyste lhali a dokreslovali tak pravdu. Chci, abyste byli upřímní, ale v nějakých mezích.
Promyšlená upřímnost láme ledy
Pravda je jako droga, zná ji skoro každý, v kabátu ji schovává spousta lidí, ale jen hrstka se odváží vám ji nabídnout. Tímto přirovnáním toho chci prezentovat mnoho. Lze chápat čistě jen v rovině težkosti, které držitele pravdy provázejí. Říct či mlčet? Dokreslit nebo nedokreslit? Zároveň ale mezi řádky dělá z pravdy něco až nelegálního. Což velice nerad musím potvrdit. Stále existují země, kde takto pravdu chápou. Možná si toto období pamatujete i u nás…
I z těchto let lze vydedukovat jakousi promyšlenou upřímnost. Respektive použití pravdy k vašemu prospěchu, bez jakékoli sebemenší lži. Funguje to naprosto jednoduše. Mluvíte pravdu, ale jen tu, kterou víte že můžete druhé osobě nabídnout. Těžké? Podle toho z jaké stránky věci se na toto tvrzení podíváme. Primárně je důležité ovládat empatii. O té se v minulosti rozepsala kolegyně. Filozofie promyšlené upřímnosti je na empatii plně postavená. Dříve než začněte sdělovat pravdu, musíte se vcítit do druhé osoby. Kolik jí unese? To mi přijde jako nejlepší otázka k položení sobě samotnému.
Někdy je lepší vědět z pravdy jenom půl
Než se pak cejtit jak totální vůl
Někdy je lepší vědět z pravdy jenom část
A zbytek hledat v nás
– Marek Ztracený, “O pravdě” –
Jenže…
Jak krásně se o tom píše, jak silná je osvěta a stejně nic. Ať už je snaha jakákoli, s pravdou to nikdy nebude jednoduché. Upřímnost je hrozně nevděčná vlastnost. Můžete být mistr empatie a lidi svou pravdou nikdy neranit. Někde hluboko v mysli vám ale stále bude vyskakovat, že jste ji třeba neřekli úplně celou nebo ji nedejbože odlehčili. Jenže ono uvolnění nepřichází úplně ani při absolutním vyřčení pravdy. Nám to možná uleví, ale co to udělá s druhou, možná nepřipravenou osobou, toť otázka. Přijde mi to jako zapeklitá otázka, na kterou by se dalo hovořit celé dny. Každý bude mít svou pravdu. Na jednom se ale shodneme všichni. Nelhat a nešířit lež! Ať už jde jen o ulehčení, nevyplatí se to. Jen tím zapadáme do obrázku dnešní doby.
Někdy je lepší možná vše vědět hned
Než pak ztratit pár pitomejch let
– Marek Ztracený, “O pravdě” –
Jak je to s pravdou? Vyjádřete se v diskusi.
