Oslovení je první formou osobního sdělení, které od nás druhá osoba uslyší. Právě jejich správná volba může ovlivnit průběh celého rozhovoru. Podle našeho vztahu k dané osobě volíme formální či méně formální oslovení. Vždy bychom však měli používat 5. pád – např. pane Mácho, Pepo místo pane Mácha, Pepa. U formálních oslovení je vhodné, pokud jej známe, použít titul – např. pane inženýre, pane doktore. Trapná situace může nastat, když se nám podaří zkomolit či zaměnit jméno. Máme – li kupříkladu více obchodních partnerů, nemusí to být neobvyklé. Projděme si vhodná oslovení pro každou příležitost společně.
Jak se zdravit na pracovištích?
Na pracovištích se setkáváme často s formálním oslovením, především při komunikaci s výše postaveným pracovníkem, kdy požíváme titul a příjmení, např. pane inženýre Suchánku. V případě firem uplatňujících týmového ducha můžeme však narazit na tykání a používání křestního jména. Tykání a vykání na pracovištích by mělo být vždy vzájemné, tj. jestli někomu tykáme, měli bychom mu dovolit totéž a naopak.
Vhodná oslovení pro ženy
Ženy můžeme oslovovat titulem paní nebo slečna. Vhodnější je však první varianta. Titul „slečna“ se dnes používá pouze pro velmi mladá děvčata. Určitě není vhodný pro ženu středních let, přestože o ní víme, že není provdaná, nebo nemá titul. Podobně jako u mužů je vhodné v oslovení zmínit titul, pokud jej dotyčná žena má.
Neformální oslovení
Čeština používá mnoho neformálních oslovení. Některá z nich převzala z cizích jazyků, např. se běžně používá „čau“ pocházející z italštiny. Také volba neformálního oslovení je velmi důležitá. Pokud nám již někdo nabídne tykání, nebude nejspíše dbát na pozdravu „Dobrý den“. Oslovujeme – li však někoho staršího, i přestože mu tykáme, není vhodné použít výrazy „čau“ nebo „čauki“. Nic nezkazíme, použijeme – li oslovení „ahoj“, nebo „nazdar“, na která jsou lidé starších ročníků více zvyklí. Vhodnost výrazů poznáme také podle toho, jak jsou oslovování jinými, či jak nás oni zdraví. „Čau“ a „čauki“ jsou běžnější mezi mladými lidmi. Při neformálním oslovení volíme vždy křestní jméno, nepoužíváme tedy „Ahoj pane Nováku“ apod.
Poznámka na závěr
Při oslovování neznámých lidí bychom vždy měli používat formálních pozdravů a vykání. Výjimkou jsou pouze děti. Oslovování závisí vždy na vzájemných vztazích. Pokud známe člověka již od dětství a vždy jsme mu tykali, přestože on nám vykal, můžeme v tom pokračovat, i když už není dítě. V případě, že s tím nadále nebude souhlasit, nám to sdělí. Často se setkáme také s neformálním oslovením na různých mimopracovních akcích. Lidé tam v uvolněné atmosféře používají jiný bontón. Na pracovišti ale raději vyčkejme, zda i tady budeme v tomto pokračovat.
